Pěstujme odlišnosti mezi námi

Nikdy jsme neměli tolik možností vidět rozmanitost dnešního světa. Během krátkého okamžiku se můžeme spojit téměř s kýmkoliv, můžeme denodenně pozorovat, jak odlišní jsme a neustále se setkáváme s rozdílnostmi. Možná paradoxně díky tomu se nakonec uzavíráme do stále více homogenních skupin a stáváme se čím dál tím méně tolerantními vůči ostatním.

black-and-white-city-crosswalk-842339Mám pocit, že se nám tady teď rozmohl takový nešvar. Neustálá kritika a navážení se do názorů a životapohledu někoho jiného, někoho rozdílného. Masožravci rádi rýpou do vegetariánů, vegetariáni se vůči tomu ohrazují a kritizují masožravce. Jedna maminka kouká nevraživě na druhou, že dala svému dítěti k svačině Brumíka, ta druhá kudy chodí, tudy používá dnes už hanlivé označení “bio matka” ve vztahu k něčemu špatnému a směšnému. Jedna je za krkavčí matku, když odejde do práce od dítěte příliš brzy, druhá je zase v očích té první za vyžírku a lenocha, když je doma s dětmi už šest let.
Poslední dobou mám pocit, že kamkoliv se podívám, vidím, nebo čtu jen kritiku a hádky. Ty volíš Babiše? Hanba na tebe! Ty jsi antibabiš? Pražská lůzo! Ty nevolíš nikoho? Ignorante!

ČÍM OTEVŘENĚJŠÍ SPOLEČNOST, TÍM UZAVŘENĚJŠÍ CELKY?

Nikdy jsem nebyla člověk, který se rád zapojuje do argumentačních bojů, který kritizuje nebo negativně komentuje. Teď mám ale pocit, že tahle bouřlivá smršť nenávisti s sebou občas vezme i mě a i ze mě se občas stává nenávistný člověk. Achjo, co za dobu to panuje, že musíme žít v takové atmosféře? Může za to paradoxně otevřenost a informovanost?
Všimla jsem si takového zajímavého jevu, že čím otevřenější je naše společnost, tím mezi sebou uzavíráme stejnorodé celky a homogenní skupiny.

Čím víc máme na výběr, tím spíš se začneme obklopovat jen tím pro nás hezkým, přijatelným a odvykneme si žít v souladu s věcmi, s kterými třeba nemusíme tolik souhlasit.

Přestaneme je mít každý den na očích, protože je dneska tak jednoduché něco vymazat ze svého života (možná proto, že život už se zdaleka neodehrává jen na ulicích?).

ŠKOLKY STÁTNÍ, ŠKOLKY MARGINÁLNÍ 

Velice dobře to podle mě vystihuje situace okolo školek a škol, což je pro mě teď aktuální, možná proto mi to přijde tak důležité.
Nikdy jsem nebyla rozhodnutá dát Ninu do nějaké alternativní školky. Máme přeci školku na vesnici, chodila jsem tam já, chodili jsme tam všichni, teď je to tam ještě určitě o dost lepší, než za mých let. Zároveň ale máme téměř za domem školku lesní, což je mi zase velice sympatické, a proto jsem tam Ninu už ve dvou letech přihlásila, aby tam jednou týdně chodila. Od září potom měla nastoupit do školky klasické. Jenže mě i Nině se tam samořejmě tolik zalíbilo, že jsem jí tam nakonec nechala chodit i teď od tří let. Vlastně mě to tam tak trochu semlelo a přestalo se mi chtít jí umístit do státní školky, i přestože jsem proti ní ze začátku nic neměla.

Tyto alternativní skupiny vystavěné samozřejmě s dobrým úmyslem mimo hlavní proud vás totiž po čase názorově úplně vyčlení a už se vám prostě nechce se zapojit zpět.

Stýkáte se tam s lidmi, kteří mají podobné názory, dávají dětem stejné jídlo, dokonce nosí stejné boty a dívají se na stejné filmy. Je to příjemné, můžete si s nimi povídat o společných zájmech, ale má takové neustálé přitakávání vlastně smysl? Není to právě onen sociální jev, který nás dělá tak strašně nevraživými vůči ostatním rozdílným lidem? Po čase jsem totiž zjistila, že kdybych pokračovala takhle dál, možná bych se rozhodla nedát Ninu ani do klasické základní školy, což bylo pro mě ještě nedávno nemyslitelné, možná bych se dokonce dopracovala i k domácímu vzdělávání a přitom vůbec nedokážu s jistotou říct, jestli by to bylo opravdu upřímné přesvědčení z mé hlavy.

Snažila jsem se vrátit nohama zpátky na zem a uvědomila jsem si, jak je důležité pohybovat se spíš v místních skupinách s rozdílnými lidmi, být v lokální komunitě, tak jak to bylo ostatně vždycky, než v uzavřeném kruhu stejně smýšlejících lidí někde mimo.

Představuji si, jak to bylo asi dřív. Žádná média, žádné kontakty mimo rodné město nebo vesnici. Dny člověk trávil s rodinou a sousedy, obyvately stejné vesnice. Byli to lidé různí a dohromady tvořili celek, který fungoval.
V životě je totiž podle mě důležité umět spolupracovat s rozdílnými lidmi a hlavně se učit přijímat jejich názory. Žádný názor totiž není ten správný, nefunguje žádná objektivita a jediný funkční směr, jsme jen my a naše hlava, náš život a naše osvědčené postupy. Nic se nedá změřit jedním metrem a vše se dá udělat různými způsoby.
Mohla bych mít ke klasickému školskému systému výtky, ale není to pro mě důvod ho nenavštěvovat. Vím, že tam bude určitě minimálně jedna učitelka, která mi nemusí být sympatická, že možná budou mít po mě a mojí dceři požadavky, se kterými nebudu souhlasit, ale o tom to přeci je! Měli bychom se denně setkávat s různorodostí a nesouhlasem, měli bychom denně potkávat lidi, kteří nám nejsou sympatičtí a hůře se nám s nimi vychází a dokonce i naše děti by měli občas zažít situace, kdy je potřeba se přizpůsobit. Protože takový je náš svět (díky bohu!). Vím, že nemá cenu Nině nutit obouvat boty, když je nechce – myslím, že je to zdravé a nevidím důvod se s ní o tom hádat. Zároveň si ale myslím, že jí neuškodí, když se jednou dostane do konfliktu s konzervativní starou učitelkou, která jí za to pěkně vynadá. Protože takových starých konzervativců potká v životě ještě spoustu a třeba jí to pak jednou nepřekvapí.
Obklopujeme se krásnem, souhlasem a přitakáváním kdekoliv to jen jde – ve škole, v práci, na sociálních sítích, s kamarády. Mám dojem, že přátelství už vznikají z úplně jiných důvodů, než dřív. Maminky s dětmi se nestýkají proto, že bydlí v jedné ulici, někdy se doknoce mezi sebou ani neznají. Stýkají se ale proto, že se našli na sociálních sítích a mají stejné názory na výchovu. Já mám ale takový neodbytný pocit, že moje sousedka se stejně starým synem, s kterou sice asi nejlepší kamarádka nikdy nebudu, mě toho při jednom krátkém rozhovoru před domem naučí víc, než ta, s kterou si jen navzájem přitakáváme.

Proto říkám – pěstujme mezi sebou odlišnost! Pohybujme se v různorodých kruzích a tolerujme lidi s jinými názory a postupy. Je to základ zachování energie, základ fungování této společnosti. Jin a jang. Světlo a tma. Koukněte ven, příroda a živočichové si svojí diverzitu natolik hýčkají a zakládají na ní fungování celého systému. Začněme se zase združovat v lokálních komunitách a stýkejme se s odlišnými skupinami. Naučí nás to trochu potlačit hněv, naučí nás to si říct: aha, on to dělá jinak, možná na tom něco bude.