Jak jsem se znovu naučila číst

Řeč bude o knihách. O knihách, které jsem všechny mohla přečíst a nepřečetla, protože jsem se raději věnovala něčemu jinému. A o knihách, které jsem už letos přečetla, protože jsem se rozhodla to změnit.

Začalo to tím, že jsem si v prosinci minulého roku dala na první pohled skromné předsevzetí. Víc číst knihy. Neskromně jsem si k tomu potom v hlavě dodala, že by bylo dobré přečíst každý měsíc jednu knihu. To jsem ještě netušila, jak strašně těžké to pro mě bude.
blur-book-stack-books-590493
Jako dítě jsem docela četla, pamatuju si na svojí první poctivě přečtenou knihu – Děti z Bullerbynu. Tolik jsem k těm dětem přilnula, že mi bylo až do pláče, když jsem dočetla poslední stránku. Přes Pippi a Ronju jsem se potom dostala k Tajným sedmám, Správným pětkám a nakonec skončila u laciné literatury pro mladé dívky. Potom dlouho nic. Ještě na střední škole v záchvěvu takové té pseudo-intelektuality jsem se snažila něco občas přečíst, ale od té doby skoro nic. Snažila jsem se, půjčovala jsem si různé knížky, občas i kupovala, ale můj problém byl u knihy udržet pozornost. Přestože mě bavila, nakonec skončila ležet rozečtená na nočním stolku. Nepokrytě přiznávám, že jsem často vzala radši do ruky mobil, nebo zapnula televizi.

Tohle je totiž problém dnešního člověka. Neumí udržet pozornost u prosté, klidné, skoro až meditační formy trávení času. Jako by měl pocit, že mu mezitím uniká svět. Dnešní člověk je silný, rychlý, přesycený zábavou, rád překonává sám sebe. Ale nedokáže si poklidně sednout do křesla a přečíst bez odbíhání myšlenek pár stránek knihy. 

Raději sáhne po telefonu a automatickými pohyby prsty, zcela bezduše, projíždí obsah a nasává “důležité” informace. Číst knihu je skutečně daleko obtížnější, než se zdá. Informace z ní totiž nezískáte tak rychle, musíte postupovat do hloubky, musíte se umět zastavit a najít si vhodný čas a vhodné prostředí. Vzít telefon, nebo pustit televizi je jednoduché – tato média to do vás naperou všechno hned a rychle, zabaví vás hodně za krátkou dobu. Přitom ale velký paradox je, že u telefonu ve výsledku trávíme víc času, než u knihy. Schválně si nainstalujte aplikaci, která vám čas u mobilu bude počítat, a budete se hodně divit. Za tu dobu byste možná přečetli jednu knihu týdně.
Rozdílná je samozřejmě také kvalita informací, které získáváte, což je ale určitě všem jasné. K mému předsevzetí číst knihy mě také dotlačil pocit, že jsem ztrácela slovní zásobu a hůře se vyjadřovala. Na což mají samozřejmě velký vliv tři roky mateřské dovolené, ale nečtení knih je hned další příčina. Sleduji to ale i kolem sebe – děti, mladí lidé, dospělí, mluví naprosto příšerně. Protože nečtou. Kniha je základ.

adult-blur-child-256454
Zatím se mi daří dodržovat předsevzetí “jedna kniha měsíčně”. Kromě jiných jsem teď naprosto pohlcená Elenou Ferrante a Geniálními přítelkyněmi. Pomohlo mi to přenést se do dětství a vzpomenout si, jaké to je nechat se pohltit příběhem. Ten pocit, kdy se uzavřete do světa jedné knihy a nic jiného nevnímáte. I když ji právě nečtete, všude kudy chodíte, myslíte na hlavní hrdiny a uvažujete nad tím, jak by v této situaci asi zareagovali. Kniha podněcuje vaši fantazii, protože neustále si v hlavě vytváříte svůj vlastní obraz postav, přestože jste je nikdy neviděli.
Je těžké si najít čas, na mateřské je to přes den téměř nemožné a večer je člověk často natolik vyčerpaný, že by raději jen seděl a koukal do prázdné zdi. Naučila jsem se ale i v průběhu dne vytipovat krátké pětiminutové bloky, kdy zvládnu třeba jen jednu kapitolu. Nemám upřímně pocit, že při čtení děti zanedbávám. Vlastně si myslím, že je to pro ně ten nejlepší vzor a třeba je to v budoucnu také motivuje k častému čtení, protože jim to bude připadat normální. Opravdu nechci, aby si mě pamatovali jako maminku s mobilem, ale raději jako maminku s knížkou. Aby viděli, jak se kniha vůbec čte, že je to hezká a často drahá věc, že se musí s citem otáčet stránky, protože děti prostě často knihy ničí. Aby ne, třeba je to pro ně jen cár papíru, který nikdy vlastně neviděly, jak se používá…