Informace, která mi tentokrát zachránila kojení (a šestinedělí!)

Když byla moje první dcera skoro stejně stará jako ta druhá, napsala jsem na svůj blog článek s názvem “10 vět, které nikdy neříkejte nekojící matce”, protože jsem tenkrát ukončila šestinedělí a vzdala kojení, které pro mě bylo utrpením. Teď, po dvou a půl letech, píšu článek o tom, proč se mi kojení tentokrát povedlo, protože věřím, že by to mohlo někomu pomoci.

Jak to tentokrát vlastně bylo…

Mám, myslím, velkou výhodu v tom, že jsem si vyzkoušela být součástí obou skupin matek – těch, kterým se kojení nepodařilo a těch, kterým napodruhé šlo úplně bez problémů. Paradoxně.
Možná by bylo dobré také říci, že se mi teď postavilo do cesty hodně komplikací. Ta první nastala hned po porodu – který byl rychlý, hezký a bezproblémový, jenže dcerku mi ihned odnesli lékaři a tak nějak dlouho se nevraceli. Po pár minutách (které trvaly samozřejmě jako věčnost) přišla dost nepříjemná lékařka a řekla nám, že nastaly komplikace a dceru odvezli na JIP, kde bude ležet v inkubátoru napojená na kyslík. Jak dlouho? Ptám se. Nevíme, odpověděla. Tak zhruba? V řádu hodin? Ptám se zase naivně. No spíš v řádu dnů, odpověděla stroze a odešla. Takže v době, kdy jsem si myslela, že se budu mazlit se svojí dcerou a pokoušet se o první přisátí, jsem brečela sama na lehátku, kde jsem před hodinou porodila. V tu chvíli jsem si pomyslela, že je asi to kojení teda zase v háji.

Když jsem se na oddělení šestinedělí tak nějak vzpamatovala, ihned jsem šla vyhledat oddělení JIP, kde Adinka měla ležet. Pohled přes sklo inkubátoru byl samozřejmě smutný a do náruče mi jí samozřejmě dát nemohly. Ležela tam chudinka sama, s velkým dudlíkem narvaným v puse, aby neplakala, a za pár minut už jí stříkačkou cpali Sunar, což mě šokovalo. Proto jsem se hned zeptala, proč bych jí nemohla nosit odstříkané mlezivo? Odpověděli mi, že samozřejmě můžu, dostala jsem malý plastový kalíšek s komentářem, že toho ale asi stejně moc neodstříkám.

Ha, tak tady se možná rodí příčina těch nekojících prvorodiček, pomyslela jsem si. V tom snižovaném sebevědomí. Navíc si myslím, že kdybych se sama nezeptala, vůbec by mi možnost odstříkávání a pravidelného nošení mléka k nim na JIP nenabídli.

Odhodlaně jsem si vzala malý plastový kalíšek a šla si na pokoj ručně odstříkat ubohých 5 ml mleziva, které jsem nesla zpátky jako svatý grál. Za tři hodiny jsem přinesla 10 ml a pak dokonce 20 ml. Pořád jsem ale čekala na nějakou komplikaci – kdy mě asi začnou bolet prsa, kdy se začnou bolestivě nalévat, kdy to mléko zase dojde…
Adinu jsem do náruče dostala až po třech dnech, zhruba po pěti dnech jsme se pokusily o první přisátí. Napoprvé to úplně nevyšlo, takže mi sestra přinesla kloboučky. Když jsem si je ale zkusila nasadit, vzpomněla jsem si na strašné komplikace s první dcerou, které jsme s kloboučkama měly – hrozně mě rozčilovalo (a jí určitě taky) jak to nedrží, klouže to, jak je to studené a plastové a že to kojení stejně nezachránilo. Tak jsem je po pár minutách snažení naštvaně vyndala a pokusila se o to opět bez nich. A šlo to. Vážně to šlo! A od té doby to pak šlo už nějak pořád. Musím teda pořádně zaklepat, ale dokojily jsme se teď do konce šestinedělí bez kapky umělého mléka a Adinka přibrala úctyhodné kilo za měsíc.

Co jsem tedy udělala jinak?

Nevím vlastně, kde začít, protože těch sdružených problémů bylo tehdy poprvé spoustu. Měla jsem přikládat ještě víc, a to už v porodnici. Neměla jsem si nechat nacpat umělé mléko, neměla jsem kojit s kloboučkama, neměla jsem Ninu nechat spát celou noc. Nojo, ale já jinak nemohla! Já měla tak zničená prsa a tak velké a bolestivé ragády, že mi to prostě bránilo tomu, abych měla Ninu na prsu celý den. Takže jsem si vydedukovala, že tohle byla ta hlavní příčina a té musím předejít.
Všude se dočtete, že ragády jsou důsledkem špatného přisátí. Já mám navíc spíš plošší bradavky, tak mě napadlo, že to byl ten důvod. Koupila jsem si tedy formovače bradavek od Medely a poctivě je poslední měsíc těhotenství nosila. No, trochu to pomohlo, ale když se blížil porod, nezdála se mi ta změna výrazná. Nicméně jsem plánovala je nosit potom i v šestinedělí bezprostředně před kojením, protože takhle krátkodobě to bradavky vytvarovalo hezky. Dokonce jsem plánovala zavolat ještě z porodnice laktační specialistku a domluvit se s ní na návštěvě, abych předešla tomu “špatnému přisátí”. Jenže formovače jsem pak už nenosila, laktační nevolala, nebylo potřeba, Adina se přisála dobře. O přisátí to prostě tenkrát nebylo, techniku jsem prý měla i s Ninou dobrou a každé miminko podle mě ví, jak se přisát.

Ale zpět před porod…

DSC_9713Asi tři týdny před porodem jsem narazila na tento článek o souvislosti ragád bradavek a kvasinky v těle. Silně to ve mě zarezonovalo a vážně jsem se začala domnívat, že tohle je ta příčina. Já totiž kvasinku měla! Měla jsem jí už dvakrát teď ve druhém těhotenství a v tom prvním taky. A Nina měla v puse samozřejmě moučnivku, kterou jsem na ní při kojení přenesla. A hlavně – bradavka je právě u takto oslabeného organismu velice náchylná ke zranění a při jejím sebemenším namáhání (což kojení rozhodně je) to prostě nezvládne a praskne. Technika netechnika.
Vždycky jsem to přeléčila tabletami, které mi předepsal gynekolog, ale kvasinka se vrátila… Ve zmíněném článku jsem se potom dočetla o účincích lichořeřišnice, a tak jsem se hned druhý den vydala do lékárny koupit z ní tinkturu a začala ji užívat. Kvasinka se mi pak už do konce těhotenství nevrátila a já neměla dosud ani jednu prasklinu, a to jsem první týden doma kojila téměř nepřetržitě. A to Adina pije ze stejných prsou jako Nina, a nevěřím, že by byla prostě nějak šikovnější.
Docela to vysvětluje to, proč bylo první kojení katastrofa a to druhé šlo jako po másle – přesto, že podmínky jsem měla tentokrát značně ztížené – zaprvé už v porodnici, zadruhé s druhým dítětem, kterému ještě nejsou ani tři roky, nemáte čas na celodenní kojení a bonding v posteli.

Je zkrátka dost pravděpodobné, že tenkrát jsem měla kvasinku a teď ne. 
Tohle zjištění mě docela překvapilo, vždyť je to tak jednoduché, proč jsem o tom nikde jinde neslyšela?

Také, co si budeme nalhávat, se mi ulevilo. Pokud se vám totiž kojení nepodaří, stanete se terčem (i když třeba jen nenápadné) kritiky, že jste něco musela udělat špatně, protože kojit přece může každá. Všude na mě tenkrát vyskakovaly rady typu – musíš kojit na požádání, spi s dítětem a koj ho celou noc, odsávej si mléko, atd. Nic z toho ale nejde tak jednoduše provádět, když se vám chce řvát bolestí jen z toho, že se vám o prso otře tričko. To se pak do kojení úplně nehrnete.

Takže ano – za to, že jsem Ninu nekojila, mohlo to, že jsem jí nepřikládala tak často, že jsem jí nedržela u prsa hodinu, že spala celou noc a já neměla sílu jí budit, což vedlo k drastickému snížení laktace. To vše si teď snažím hlídat. Nebyla to ale hlavní příčina. Hlavní příčina byly ragády způsobené kvasinkou. A vyzrát nad tím vám nepomůže ani tisíc laktačních specialistek, ani hydrogelové polštářky od Medely, ani obklad z heřmánku. Takže pokud řešíte tento problém, doporučuji nejprve zajít si k lékaři a ověřit přítomnost bakterie, a potom hned jednat. A hlavně doporučuji toto hlídat už v těhotenství a předejít tak problémům úplně.
Nezapomeňte, že kvasinka má moc ráda bílou mouku a cukr, takže základem je tuto stravu omezit. A vřele doporučuji onu tinkturu z lichořeřišnice, kterou si klidně můžete udělat i sama, pokud vám třeba roste na zahrádce.
54428424_10216340432897410_7624593915735179264_nA jak je mam zvykem, řeknu ráda na konec nějaké moudro 🙂 Před dvěma roky jsem nekojila a držela jsem basu s nekojícíma maminkama, dotýkala se mě jakákoliv kritika a nechápala jsem, co na tom kojení ty bláznivé matky mají. Teď kojím a občas se přistihnu, jak mi to už “jde na mozek” a mám tendenci občas nekojící maminku tiše obvinit z lenosti a pohodlnosti. Protože co si budeme nalhávat, kojení je fuška, i přesto, že jde všechno jako po másle. Jenže za to si hned dám facku, protože nikdy nevíte, co tato maminka řeší za problém (a možná to ona sama neví).
Ať už stojíte na jakékoliv straně barikády (ostatně, proč by ta barikáda vlastně měla existovat?), nehodnoťte, buďte empatická a taktní. Moje nekojená Nina je zdravé a odolné dítě, nemá ani sníženou inteligenci a milujeme se tak, jak jen se může dcera s mámou milovat 🙂