Proč je dobré být občas líná máma

Dost často přemýšlím o mateřství, různých stylech výchovy a dost často si snažím sama sobě odpovědět na to, jaká já vlastně jsem máma. Pro dnešní mámy existuje totiž spoustu přízvisek a někdy se mi zdá, že se to snad musí vyplňovat už v nějakém formuláři v porodnici, jaká vlastně hodláte být matka.

Vždy si vzpomenu na scénu v Sexu ve městě, kdy se Charlotta ptá zmatené těhotné Mirandy: “Už víš jaká budeš maminka? Maminka s klokankou nebo s kočárkem? Budeš mít dítě v kolébce, nebo u sebe v postýlce? Budeš kojit, nebo dávat lahvičku?”

Kdybych měla odpovědět já, řekla bych: Já budu líná máma. 

Dnešním dětem se toho totiž dává podle mě až příliš. Celý svět se točí kolem nich, všechny vaše zájmy jako by měly po porodu jít bokem, dítě musí dostat toto a támhleto, dítě musí být zahrnuto neustálou pozorností, mít dostatek vyžití a hlavně se nenudit! Je to strašně vyčerpávající pro samotnou mámu, ale někdy také i pro dítě. Přitom dítě se, myslím, nenarodilo proto, aby nás donutilo upravit svůj denní režim a naplno ho přizpůsobit dítěti. Dítě se narodilo proto, aby mohlo sledovat ten režim náš a jen tak si v něm pobývat. Ale abych nezabředla do velké filosofie (protože to si od dnešního článku rozhodně neslibuji), řeknu vám, co podle mě znamená být líná matka, a proč tím dítěti vlastně pomůžete.

1.) Líná máma je někdy až moc líná si s dítětem hrát.

To zní docela drsně, ne? Ale nikde není napsáno, že musíte s dcerou celé odpoledne malovat princezny a se synem stavět vláčkodráhu, nikdo vás nemůže nutit jít na to pískoviště s dítětem a plést se mu do výstavby sofistikované ruiny hradu. Jsem přesvědčená, že čím víc necháte děti osamotě, tím víc v nich rozvíjíte fantazii a samostatnost. A to třeba někdy úplně bez hraček! Protože, jak jistě víte, děti k hraní hračky vůbec nepotřebují.
Doteď si vybavuji jednu scénu z léta, kdy jsme s rodinou seděli na zahradě u stolu a Nina si zrovna moc hezky hrála sama na pískovišti opodál. Moje babička na ní pořád nervózně koukala a pak řekla onu větu: “Mně je jí tak hrozně líto, jak si tam hraje tak sama.”
Někdy se mi zdá až směšné, jak bývá pískoviště na dětském hřišti obležené dětmi a každé má vedle sebe i svoji maminku, která podává bábovičky, vysvětluje jak se z písku staví, zpívá do toho říkanky a ještě oprašuje písek ze synkova zadku. To je přece dětský svět! A já si rozhodně nepřipadám špatně proto, že sedím na lavičce o pár metrů dál a Ninu sleduju jen tak po očku. 

2.) Líná máma někdy zapomene udělat svačinu. 

Nejsem moc svačinový typ mámy. Nehledě na to, že Nina ani moc na žádné svačinky není, ta sní kopec kaše k snídani, plný talíř k obědu, pak se nacpe večeří, takže mezi tím logicky nezbývá moc místa na nic dalšího. Když tedy jdeme ven, nic s sebou většinou neberu, maximálně hodím do batohu jedno jablko, když si zrovna vzpomenu. Jasně, občas se stane, že člověku venku vyhládne a dítě zahlásí, že chce papat. Ano, mohla bych rychlostí blesku vytasit z batohu krabičku a nabídnout dceři, jestli má zrovna chuť na piškot, křupku, okurku, jablíčko, nebo rohlík. Co bych jí tím ale naučila? Máma má vždycky všechno po ruce a celým dnem se můžeme hezky projíst?
Opět to bude znít drsně, ale někdy je podle mě dobré ty děti nechat trochu potrápit. Jídlo nemáme. Musíš počkat. Nebo si dojdem do krámu pro housku. Nebo můžem jít domů a něco si udělat.

3.) Líná máma je líná při všem dítěti asistovat. 

Ona to většina dětí vlastně ani nechce. Někdo by mohl být na nervy z toho pořád poslouchat “sám, sám!”, ale to je podmínka a princip všeho, co se děti tady na tom světě učí. Že to dělají sami. Musíte se buď obrnit velkou dávkou trpělivosti, nebo být prostě líná a někdy mu tu pomoc ani nenabídnout.
Nikdy mě moc nebavilo Ninu krmit, já jsem takový ten typ co si rád užívá svoje vlastní jídlo, takže jakmile byla trochu zručná v úchopu, nechávala jsem to na ní. Postavila jsem před ní jídlo a tradá, dělaj si s tím co chceš – čím víc toho sníš a čím míň toho skončí na podlaze, tím líp! Jestli použiješ ruce, lžičku, vidličku, nebo nůž (dětský samozřejmě!), je na tobě. Brzy jí bude dva a půl roku a strašně ráda používá vidličku s nožem, a musím bez skromnosti říct, že docela obstojně!

4.) Líná máma je někdy prostě doma a nikde zbytečně netrajdá. 

Protože jestli bych měla říct něco o dnešních dětech, tak jsou podle mě přezážitkované. To jsou samé dětské kroužky, herničky, parky, atrakce, kina, výlety, no hlavně ať se nám kluk nenudí! Jak potom může být dítě z něčeho upřímně nadšené, když zažívá takové úchvatné věci téměř každý den?
Přiznám se, jsem prostě líná s Ninou jezdit někam do kroužku. Dvakrát jsem to zkusila – poprvé na plavání, podruhé na takové to klasické cvičení s dětmi, ale vždy jsem to po odchození permanentky odpískala. A nějaké zábavní parky? Čím větší to vypadá, tím větší osypky z toho mám. A nepřijde mi, že by to Ninu bavilo víc, než si hrát na dvorku. Takže nepokrytě přiznávám, že jsme už několik týdnů (obzvlášť teď s nástupem zimy) možná neopustily naší vesnici. A ochuzeně nevypadáme snad ani jedna.

5.) Líná máma to moc nepřehání s úklidem. 

A občas v rámci “školy hrou” šoupne dítěti do ruky hadr nebo vysavač. Ano, je dobré jít příkladem a občas se ukázat s koštětem v ruce nebo u dřezu při mytí nádobí, ale cokoliv navíc v nadbytečné míře škodí 🙂 Nejen že nevím, kde bych na to všechno měla ten čas ukrajovat, ale hlavně je pak strašně demotivující, když se vám po čerstvě vytřené podlaze projde kocour, který zrovna přišel zvenku, nebo když dítě rozsype sušenku na div ne vytepovaný gauč. Kdybych tohle všechno řešila, jsem celý den ve stresu.
Dále třeba moc nežehlím a převlékám Nině tričko až když je z něho na první pohled poznat, co celý den jedla. Takže opět – nejsem ve stresu z toho, že se zamaže, a hlavně nemusím každý den plnit pračku. To se vyplatí!

6.) Líná máma má většinou spokojené dítě.

Ne vždy samozřejmě. Ale musím přiznat jednu velkou pravdu – když tak u nás na vsi pozoruji různé druhy maminek, existují ještě daleko línější. Takové ty, co jsou trnem v oku všem těm ostatním rodičům. Dá se jim ledacos vytknout, ale ne to, že mají spokojené děti, které si tak volně pobíhají po ulicích, se všema se rádi kamarádí a mají prostě bezva dětství.

Když to vezmeme z opačného konce, být líná vlastně znamená dělat vše tak, jak se to miminkům a dětem líbí nejvíc. Nikdy by mě nenapadlo odstěhovat miminko na noc do jiné místnosti – a to prosím pěkně ne proto, že bych se snažila být kontaktní rodič – ale protože přece neexistuje nic pohodlnějšího, než uklidnit dítě a nemuset přitom nikam vstávat. I kdybych měla v jedné ruce objímat Ninu, v druhé miminko, co se má za dva měsíce narodit, mezi nohama mít rozvalenou kočku a ještě se o tu postěl dělit s manželem (což se podle mě fakt stane), udělám to radši, než muset v noci vstát a někam daleko odcházet. A to každé dítě ocení.

Takže co bych tak na závěr řekla? V mateřství se prostě vyplatí občas tu nohu z plynu sundat. Být líná. Být sobecká. Věřím, že z tohoto sobectví nakonec musí zákonitě vzniknout samostatné a spokojené dítě. A co je víc?