O umění zpomalit

Život je pořád jako na houpačce. Jeden týden jste plní energie a zvládnete to, co jste celý rok odkládali, druhý týden se jen bezcílně ploužíte. Bohužel dnešní doba je orientovaná na výkon a kdo nejede naplno (možná ještě lépe na 200 %), ten je lenoch. Přitom si o to naše tělo tak často říká…

V tomto článku budu mluvit hlavně o cvičení a zdokonalování těla, ale všichni dobře víme, že tělo a mysl jedno jsou. Jen to tělo je takové viditelnější a problémy s ním jsou rozpoznatelnější než problémy s myslí, přesto ho ale často vůbec neposloucháme. Přitom nám dává tolik signálů!

KDYŽ NEMŮŽEŠ, TAK PŘIDEJ…

Hrůzou mě jímalo vyprávění jedné známé, kterou při cvičení ve fitku začala bolet záda. Trvalo to už pár dní, ale držela se přísloví “Co bolí, to sílí”, nebo možná “Když nemůžeš, tak přidej víc.” Pravidelně si tedy před posilováním brala ibalgin a pak to šlo jako po másle. Už jsem s ní dlouho nemluvila, ale zajímalo by mě, co na to její záda říkají teď. Přitom tenkrát jí jen tak potichu šeptala “Když si dáš teď pár lekcí pohov, tak se zotavíme a bude to zase dobré.”

Podobné historky se týkají také vypocení chřipky ve fitku, protože nemoc by přece měla rychle odejít z těla ven. Nemoc ale není nic jiného, než volání po odpočinku. Pokud nebudete respektovat drobné příznaky nachlazení, s kterými se ještě relativně dobře odpočívá a lenoší, budete za pár měsíců možná lenošit s něčím daleko závažnějším (i když nemám ráda malování čerta na zeď!). Takových osudů znám také až moc – často se totiž tito lidé nakonec uchylují k józe a hledají v ní klid a alespoň náznak fyzického cvičení, protože jejich tělo už prostě odmítá jet v tomto tempu dál.

“Až teprve po nemoci jsem našla cestu k józe…”
“Lékař mi doporučil cvičit jógu a meditovat, abych se prý uklidnil…”
“Po operaci kolene jsem zkusila jógu a zamilovala jsem se do ní…” 

Takových věcí čtu spoustu! Já si někdy v duchu říkám (a věřím, že pisatelé těchto zpráv také), že je obrovská škoda, že to tak dlouho trvalo. A není to propagace jógy, zpomalit a zklidnit lze všelijak! Někdy je lepší nedělat vůbec nic, jenže na to dnešní člověk není už orientovaný a NIC znamená ZTRÁTA ČASU. A čas jsou přeci peníze.

ANI V TĚHOTENSTVÍ NEPOLEVIT! 

V životě člověka zkrátka existuje několik období, kdy si tělo říká o odpočinek. Nemoc je jen jedním z nich, někdy je tak častá, že nám přijde už vlastně úplně normální, že jsme několikrát do roka nemocní (otázkou je, zda by to nebylo méně časté, kdybychom uměli správně ovládat a dávkovat svůj výkon).
Dalším takovým důležitým obdobím je těhotenství, které mě vlastně inspirovalo k sepsání tohoto článku, protože vnímavá těhotná žena by měla ihned rozpoznat, že teď tělo potřebuje hlavně klid a čas k tomu nabrat sílu na náročnější časy. Bohužel styl života orientovaný na výkon se už pomalu vloupává i mezi těhotné a proto denodenně vídám na sociálních sítích budoucí maminky, které trápí svá těla v posilovně. Evidentně totiž neexistuje nic mezi “být líná a nedělat nic” a “jet na plný výkon, jako kdybych těhotná nebyla”. Je dobré žít i nadálně aktivně – ale přirozeně. Výborná je chůze, aktivní péče o domácnost (případně starší děti), jemnější formy cvičení a rehabilitace, plavání. Rozhodně ale ne sklapovačky, kliky (žádné posilování břicha), rychlý běh, nebo třeba zumba. Je mi líto, když to někdo veřejně doporučuje široké veřejnosti lidí a jedním šmahem zároveň odsuzuje všechny, kteří si v druhém trimestru nekoupily permanentku do fitka. A těch, kteří se obávají, že jim v těhotenství ochabnou stehna nebo hýždě, je mi upřímně líto. Protože tohle všechno po porodu jde dohnat. Diastáza břišních svalů způsobená posilováním v těhotenství ale třeba jen tak ne.

Tak jako v jídle bychom se měli učit rozeznávat pocit hladu a nasycení a podle toho stravu dávkovat, tak bychom se měli naučit vnímat stav přebytku energie a naopak stav únavy či dokonce nemoci. Podle toho pak snadno poznáme, jestli je čas uběhnout maraton, jít se jen projít, nebo si lehnout do postele a přečíst knížku. 

Dnešní článek byl krátký a nepřinesl určitě nic tak objevného, ale jeho hlavní myšlenkou je to, co vlastně hlásám odjakživa a neustále – vaše tělo je jen jedno a závisí na něm kvalita vašeho života. Respektujte ho a pečujte o něj stejně tak, jako pečujete o svoje věci.