8 věcí, které jsem se naučila na mateřské

adorable-baby-black-and-white-132677K dnešnímu dni jsem na mateřské dovolené (fakticky tedy na rodičovské) 779 dnů, tedy 113 týdnů, což je asi dva roky a kousek. Oproti jiným to je pořád chabé číslo, ale přesto je to podle mého dost dlouhá doba na to, se spoustu věcí naučit. A protože se každý den učím věci nové, možná zůstane tento článek otevřený a po mých pěti dětech za 15 let budu sepisovat poslední kapitolu a smát se tomu, jak jsem byla kdysi naivní.

Někdy mám pocit, že naše děti tu nejsou od toho, abychom je učili, ale aby učili ony nás. Ve skutečnosti to bude asi vztah rovnocenný a bude zde platit “něco za něco”. Ty mě, mami, naučíš, jak se uklízí hračky, a já tě naučím, jak se dělá nepořádek. Ne, ale vážně.. co mě tedy mateřská naučila?

  1. TRPĚLIVOSTI – NIC NÁM NEUTEČE, NIKAM NESPĚCHÁME

To byla věc, která mi dělala vždy problém – a to nejsem žádný zběsilý nezastavitelný člověk, jsem vcelku poklidná duše. Ale pokud jste rodič, znáte to. Když to nejméně potřebujete, dítě dělá vše velice pomalu. Přitom ale s vášní! Nejvíce mě doháněly k šílenství společné procházky, kdy se Nina bez upozornění a bez důvodu zastaví a láskyplně se začne šťourat ve štěrku u cesty. “Tak pojď už”, hučela jsem do ní několik minut. Potom jsem si ale uvědomila, že každý vnímáme tuhle procházku jinak. Já jako dospělý člověk – prostě někam jít, být v pohybu, hlavně nestát, nezdržovat se. Ona jako dítě – vůbec netuší, kam jdeme, proč tam jdeme, že by měl být někde nějaký cíl a už vůbec netuší, kolik je hodin. A tak to někdy dělám i já. Vždyť většinou nikam nespěcháme, tak si na ten obrubník sedněte k dětem a užijte si sladké nicnedělání.

2. NEDĚLAT SI PLÁNY – NIC PODLE NICH PRAVDĚPODOBNĚ NEVYJDE

První měsíce jsem v duchu žila tím, že jsem si plánovala, jak by se věci měly ubírat dál. Jak to bude, až porodím, kam dám přebalovací pult, kdy se budu chtít vrátit do práce, jak budu uspávat, kdy budu učit chodit na nočník. Všechno se vždy odehrálo mimo moje plány, ale vždy to dopadlo dobře. Proto si teď neplánuju vůbec nic. Žiju ze dne na den a nikdy nemůžu být zklamaná.

3. NEMÍT Z NIČEHO STRACH

Já prostě věřím tomu, že děti se rodí bez strachu. Jediný přirozený strach je strach ze samoty bez mámy, ale žádní bubáci, čerti ani zlí lidé neexistují. To je možná jen my naučíme (“Nechoď tam, jen tam bubák!”). Obdivuju mojí dceru, že je schopná se přidat ke skupince několika cizích dětí a začít si s nima hrát, to já bych nedokázala! Obdivuju jí, že se nebojí tmy, já musela mít asi do dvaceti let rozsvícenou lampičku. Obdivuju jí, že je pro ní každý na ulici přítel, nebo že se nebojí jít se mnou do sklepa pro brambory, protože by za rohem mohl číhat bubák.
A tak to zkouším také – vrhat se do věcí bez strachu a bez předsudků.

4. ŘÍKAT VĚCI NAROVINU A BEZ OBALU

Ono to totiž s dětmi jinak moc nejde. Když chcete, aby ten malý člověk s chabou slovní zásobou jasně pochopil a splnil vaší prosbu, musíte jí definovat přesně a bez okolků. Nic složitého, ale jasného a hlavně pravdivého! Takže místo “No teda tytyty! Takhle házet jídlo na zem! To se nedělá! Máma bude plakat.” je možná někdy lepší narovinu říct “Neházej to tam, bude to špinavý a mě se to nechce uklízet”.
Když takhle mluvíte několik měsíců na dítě, začnete tak mluvit i na ostatní lidi. A možná časem zjistíte, že je váš život najednou jednodušší a vy spokojenější.

5. ŽÍT PŘÍTOMNOSTÍ A UŽÍVAT SI SOUČASNÝ STAV. 

To byla jedna z mých špatných vlastností – vždy jsem se upínala na to, co bude. Když jsem chodila do školy, bála jsem se zkoušek a těšila jsem se, až bude po nich a já si odpočinu. Když jsem přijela domů z poslední zkoušky, kýžený pocit se nedostavil, protože jsem se bála návštěvy doktora, která mě za týden čekala, takže jsem žila těšením se na to, až bude po tom. S malým dítětem to bylo to samé. Když se Nina narodila, těšila jsem se na konec šestinedělí. Potom jsem se těšila, až se bude umět plazit, to bude větší zábava. Nebo spíš až bude chodit. Až bude větší a rozumnější. Až bude mluvit. Až půjde do školky. A teď občas koukám na tu samostatnou holčičku a mám pocit, že mi všechno proklouzlo mezi prsty. Že jsem si měla každý den víc užívat a prožívat a pokusit se ho díky tomu vtisknout do paměti jako do fotoalba.

6. OBČAS UPUSTIT ZE SVÝCH ZÁSAD

Protože k tomu vás vaše dítě stejně dřív nebo později donutí. Do mateřství jsem šla s několika tvrdými zásadami. Budu dlouho kojit! (Hm.. haha). Nebudu Nině dávat cukr. (Jenže od babiček ho stejně dostane). Nebudu jí pouštět televizi (a jak bych asi jinak mohla uvařit oběd, ty moje chytré bývalé já?!). Tohle a spoustu dalšího. Neříkám, že to nejsou dobré myšlenky, nebo že byste se na to měli vykašlat. Doteď si za tím stojím, ale není nad to udělat si hezkou hříšnou výjimku! Občas si vyjdem na zmrzlinu a Nina je šťastná. Nebo na palačinku. A když jsem někdy už k večeru vyčerpaná a zoufalá, pustím jí hodinovou smyčku Štaflíka a špagetky a oběma je nám dobře.
Takže: neopouštět zcela svoje zásady, ale občas tak trochu sejít z cesty stojí zato!

7. NEDÁVAT NA RADY CIZÍCH LIDÍ

Ale jen a pouze na svůj pocit. A když si nevíte rady, zeptejte se svých nejbližších, protože ti vás znají nejlíp. Ale ani ti vás neznají tak dobře, jako vy sami sebe. Když vám instinkt radí jinak, nemusíte poslechnout ve všem ani doktora, ani paní učitelku, ani šéfa a ani prodavačku v obchodě. A nemusíte vysvětlovat proč. Prostě a jednoduše protože je to vaše dítě, váš život, vaše rozhodnutí, a vy jste to tak cítili.

8. NEDĚLAT VĚCI, DO KTERÝCH SE VÁM NECHCE. 

Na jednu stranu nás to na dětech může rozčilovat, zároveň je to ale obdivuhodné. Když na tu skluzavku nechci, tak tam prostě nepůjdu, i kdybych se tady a teď měl rozbrečet! Nebo už jste snad viděli malé dítě, které by si řeklo: Nechce se mi, bojím se, nebaví mě to… ale řekli mi, že to mám udělat, a kouká tu docela dost lidí, tak abych se neztrapnil, jdu se zklouznout.
Jenže to my občas děláme. Známý vás o něco poprosí, vám se nechce, nemáte na to čas a ani energii… přesto souhlasíte. Říct ne je někdy tak strašně těžké… ale těm dětem jako by to slovo vystřelovalo z úst jako kulomet. Je to někdy k naštvání, já vím. Ale umět říct v pravou chvíli ne se jim jednou bude dost hodit!

… a co jste se na mateřské naučili vy? 🙂