O vodě

black-and-white-close-up-hand-165985Nedávno jsem sledovala s dcerou Večerníček. Zrovna dávaly Krkonošské pohádky – Jak Trautenberk odvedl horské prameny. Jednou takhle dostal Trautenberk žízeň při cestě z jarmarku, ale pivo už došlo, a k dispozici byla pouze voda ze studánky. Jemu se ale do obyčejné vody nechtělo, tu ať si prý pijou chudí. Když ale nakonec ochutnal, zamiloval si jí tak moc, že se chtěl ihned prokopat k místním pramenům a studánku si udělat vlastní. To už ale přichází na scénu sojka… vždyť to znáte. 

Proč tohle říkám? Protože bychom občas každý (stejně jako Trautenberk) měli ocenit její důležitost. A to zejména v době, kdy je síla vody absolutně podceňována.

“Co si dáš k pití?”
“Vodu. Děkuju.”
“Tu nemáme, nebyla jsem nakoupit.”
“Mě stačí z vodovodu.”
“Jako obyčejná voda z vodovodu? Počkej, mám tu někde nějaký sirup, udělám ti šťávu.”
“Ne, děkuju, mě stačí voda.”
A tchýně mi s podezíravým a trochu lítostivým pohledem podává sklenici vody. Ten samý rozhovor se opakuje, když chtějí dát napít dceři.

Kromě jednoho čaje k snídani vlastně nepiji nic jiného, než vodu. Strašně mi chutná, zažene mi žízeň, osvěží mě, dodá mi energii. Sem tam si samozřejmě ráda dám nějakou limonádu nebo šťávu, ale pouze na chuť, nikoliv na zahnání žízně. Nedokážu si představit, co se děje v lidském těle, které obyčejnou vodu nepřijímá.

adventure-bushcraft-camping-66090

NA VODĚ JE ZALOŽENA CELÁ NAŠE EXISTENCE

Upřímně – tenhle článek jsem měla rozepsaný a hodně dlouho zastrčený do šuplíku. Nepřišel mi zajímavý a zapomněla jsem na něj. Teď ale po několikadenní vlně sucha a následné skoro potopě způsobené jednodenním deštěm jsem si na článek vzpomněla a znovu ho otevřela. Uvědomila jsem si, jak je voda NESMÍRNĚ důležitá, jak s ní plýtváme, a na druhé straně z ní děláme (ne její vinou) nepřítele.

Na vodě je založena celá naše existence. Ať už přímo – bez tekutin naše tělo nevydrží ani 3 dny (zatímco bez jídla dokáže vydržet klidně i 60 dní), ale potřebují jí také rostliny a všechny plodiny, které konzumujeme.

Kromě toho se vodou můžeme umýt (i když si někdo pořád myslí, že samotná voda to nesvede), vodou se můžeme zchladit, osvěžit. Kdybychom skutečně šli touto cestou uvažování, dojde nám, že vodu potřebujeme téměř ke všemu, co se týká naší existence. Její nedostatek se nám ale může zdát jako sci-fi, protože žijeme v neustálém blahobytu, voda nám teče z kohoutku, prodávají ji v každém obchodě, skoro to v nás vzbuzuje představu, že zdroj vody je něco jako bezedná slánka – prostě nikdy nedojde. Proto se faucet-interior-kitchen-6256sprchujeme dlouhé minuty, proud vody nad umyvadlem necháváme puštěný i když si třeba čistíme zuby, na záchodě po sobě spláchneme pokaždé 10 litry vody , a nebo (což se mi teď během léta zdá jako největší zhůvěřilost) napouštíme si velké bazény vodou, abychom se tam během horka a sucha mohli osvěžovat (i když už tři týdny nepršelo a studny vysychají). Také jsme nedávno šly s Ninou v době největšího sucha okolo fotbalového hřiště, které celé odpoledne pečlivě stříkali, aby jim neuschla tráva. To jsou naše priority. Nevidíme totiž za plot našeho dvorečku. Nedochází nám souvislosti. Voda je pro nás něco jako pro Trautenberka – jen pochutina chudých, kterou můžeme bezbřeze plýtvat. Víte ale jak to je – když je něčeho tak zásadního najednou nedostatek, dojde nám, jak moc nám chybí. Naštěstí funguje přírozený koloběh vody a při množství vody, které máme ve střední Evropě k dispozici ročně, a zároveň při množství vody, které každý občan průměrně spotřebuje, jí je zatím dostatek. Problém je v tom, že její spotřeba neustále stoupá. Je na čase se nad tím tedy trochu zamýšlet.

“Naši Zemi jsme nezdědili od našich předků, ale půjčili jsme si ji od našich dětí.”
(Antoine de Saint-Exupéry)

UŽ ABY ZAPRŠELO! ALE ZASE NE MOC…

I přesto ale musím říct, že jsem v posledních dnech hodně slýchala: “Už aby zapršelo. Nesnesu dál tohle vedro, mělo by trochu sprchnout a pročistit se vzduch.” Někdo občas i dodá, že by bylo dobré, kdyby se ta zahrádka konečně pořádně zalila. A ono většinou sprchne a po takovém dlouhém suchu sprchne většinou hodně. Však příroda má ještě trochu moudrosti. Jenomže… to by se jí do cesty opět nesměli připlést lidé.

action-bicycle-bike-763398

Za normálních okolností by se stalo, že by voda napravila vše potřebné, zalila rostliny, naplnila sudy, vsákla se do půdy, odtekla strouhou a mohli jsme pár dní zase živořit. Jenže bohužel narazí na betonové plochy, zastavěné obydlí, strouhy nikde nejsou, kanály nestíhají vodu pobírat. Do asfaltu se voda těžko vsákne a tak zaplavuje naše obydlí. Je totiž skutečně divné, co způsobí krátký deštík, nepřijde vám to zvláštní?
Nivní louky okolo vodních toků, které rozvodnění vsákly, meze, volné prostory pro pohlcení vody – to všechno dříve bránilo povodním. Statistiky ale říkají, že každý den mizí 17 ha volné půdy (kvůli logistickým a nákupním centrům, vydlážděným prostorám okolo nich, parkovištím, atd..). Každý další zastavěný hektar půdy znamená přebytečná voda, která je navíc a nemá kde skončit. Děláme si to zkrátka sami, voda za to nemůže. 

Pokud naše existence někdy zmizí kvůli jakékoliv katastrofě, nebude to vinou přírody, ale vinou naší blbosti. Příroda je moudrá, milosrdná a štědrá. Jen nám vrací naše činy a často i s úroky – protože jinak ani nemůže. 

Zamýšlím se teď nad úslovím “Voda je dobrý sluha, ale zlý pán” (které se říká také o ohni a asi vlastně o všech živlech). Něco se mi na něm nezdá, nejradši bych ho lehce pozměnila. Jenže poté mi dochází, že voda by neměla být ani sluha a ani pán. Měla by být rovnocenný přítel, který tu vždy byl, je a bude jen za předpokladu, že s ní budeme jednat jako se skutečným přítelem – vážit si jí, opečovávat jí, využívat jí ale zároveň jí její dobré skutky vracet, a snažit se si ji udržet.