Dětské večerníčky, které mě dojímají (článek nejen pro rodiče!)

17I když to nerada přiznávám, televize a dětské večerníčky jsou naším nejlepším přítelem ve chvílích nouze! Když už se mé divoké dítě doma nudí natolik, že by se málem pověsilo za lustr, nebo vylezlo oknem ven, zapínám pohádky. Vlastně na tom není nic špatného, je ale potřeba přemýšlet nad tím, na co (a jak často!) se děti na televizi dívají.

Snažím se, aby u nás doma bylo spíše ticho. Tedy abyste rozuměli, ticho tu není nikdy, ale já mám na mysli takové to ticho v pozadí. Nemám ráda rušivé elementy jako zapnutá televize nebo rádio, když si zrovna hrajeme nebo jíme. Nicméně co si budeme nalhávat, upoutat pozornost dítěte na pohádku a jít si alespoň na chvíli dělat své věci, to je vytouženým okamžikem každé matky, ne? U nás je to převážně okolo oběda – když vařím, nebo potom, když chci našeho nespavce donutit si alespoň na chvíli odpočinout. Sama na televizi zase tolik nekoukám, takže pohádky z toho teď u mě tvoří tak 90% . To vás zákonitě musí nějak ovlivnit. Takže se stává, že mě nějaká pohádka občas dojme, ponaučí, nebo dokonce vzdělá!

Já mám pro vás tři, které u mě vyhrály, každá přitom něčím jiným: první obsahem, druhá hudbou a třetí výtvarným zpracováním.

  1. Chaloupka na vršku

Úplně první pohádkou, na kterou se naše Nina naučila koukat, byla Chaloupka na vršku. Dávali jí totiž zrovna jako večerníček a já si všimla, že je do toho naprosto zažraná – což je zvláštní, protože jí byl tehdy rok, a zrovna tahle pohádka není tak úplně jednoduchá. Po pár dnech jsem se jí ale přestala divit, protože jsem si jí také zamilovala. Kdo neznáte, pusťte si alespoň jeden díl, i když nemáte děti 🙂 Dozvíte se jak a proč se slaví jednotlivé svátky, z čeho vznikly pranostiky, jaké zvyky se na vsi kdysi dodržovaly a jaké písně se zpívaly. A k tomu navíc krásné výtvarné zpracování.
Přiznávám, že já sama jsem se tu dozvěděla hodně zajímavých věcí, které jsem dřív netušila. No a pokud by si z celé série měly naše děti vzít a zapamatovat alespoň jednu jedinou věc, tak to přeci bude paráda, ne?
Večerníček je poměrně nový (z roku 2006) a zřejmě volně navazuje na Vánoční koledy (2001), které jsou taktéž z výtvarné dílny Šárky Váchové.

2. Včelí medvídci

Jakmile zazní “Tam kde v noci jasně svítí světlušky, tam kde za srdce tě berou berušky”, Nina propukne v naprostou euforii a smíchem dává najevo, že tohle je něco, co jí baví! A mě taky. V tomhle případě příběhy moc nevnímám, ale ty písničky… ty písničky, to je něco! Naprosto dokonalá hudba a texty, za kterými stojí můj oblíbený Petr Skoumal. Zalezou vám do hlavy a už je nevyženete, ale to nevadí, protože děti je rádi poslouchají, tak si můžete zpívat s nimi… Jsou dětsky hravé, milé, vtipné a chytře otextované 🙂
Navíc je to místy skutečně vtipné (pro děti, i když i já se občas usměji), takže se Nina u Včelích medvídků poměrně často i nasměje. Co víc od pohádky chtít…

3. Broučci

Na těch frčíme zatím krátce, ale úspěšní tedy rozhodně jsou. Asi před měsícem jsem si na tuhle pohádku vzpomněla, protože jako malá 81451jsem měla knížku Broučci, která obsahovala fotografie ze stejnojmeného večerníčku (tedy ne úplně tu Karafiátovu původní s ilustracemi Jiřího Trnky, ale tuhle: (ach, ta nostalgie!). Každopádně to považuji za největší skvost českých večerníčků – alespoň z té výtvarné stránky určitě. Zajímalo mě, jak na to zareaguje Nina, přeci jenom je to starší pohádka plynoucí v poměrně pomalém tempu… a světe div se, hltá to opět mlčky s otevřenou pusou dokořán. Broučci jsou nesmírně jemná a dětsky roztomilá pohádka, kterou jsem já jako dítě se smyslem pro detaily měla strašně ráda (doteď si pamatuji například na ten velký modrý hrozen, ze kterého si malí broučkové čepovali víno, které ale bylo příliš trpké, tak ho museli naředit rosou…).
Co mě ale šokovalo je to, jak je tento večerníček smutný (dnešním slovem bychom řekli depresivní). Nejvíce je to vidět u toho úplně původního, ještě černobílého, večerníčku z roku 1966. Kromě toho, že je silně nábožensky orientovaný, jsou zde děti konfrontovány často se smrtí, nebo s přírodními katastrofami, které broučky ohrožují, a to ve velice smutné a realistické formě. Kolikrát se mi až vehnaly slzy do očí, když jsem na to s Ninou koukala, a napadlo mě, jestli je to pro děti vlastně vhodné… Hned potom jsem si ale uvědomila, že já z dětství na Broučky takovou vzpomínku nemám. Možná, že děti všechno tohle přijímají daleko lépe, než si myslíme, a je dobře je před tím příliš nechránit. Protože tu “novější” verzi večerníčku zřejmě znáte, dám vám zde odkaz na tu starší, která je skutečně velice ponurá, přesto krásná. Rovnou si přetočte na čas 4:35, kde malý Brouček rozmlouvá s rodiči o Janince, zda jí sníh nezachumelil, jestli jí není smutno, a proč už nemá maminku a tatínka. A dejte vědět, kdo z vás neměl na krajíčku 🙂

 

Samozřejmě pohádek, na které doma koukáme, je víc… ale žádná z nich už mě ničím tolik nezaujala, jako ty předešlé tři. Ještě u nás frčí Štaflík a špagetka, Byla jednou koťata, nebo třeba Maková panenka. Ty všechny mají společné minimálně jedno – hudbu k nim složil Jaroslav Celba, a tu opět musím vyzdvihnout. Hudba je totiž podle mě to, v čem naše české pohádky hrají prim. Zaposlouchejte se do jejich úvodních znělek, ty mají prostě geniální melodie, které budou zapamatovatelné ještě za několik desítek let. Tohle už bohužel dnes nevzniká.

Když jsem psala tento článek a hledala různé obrázky, texty a videa, narazila jsem také na hodnocení veřejnosti jednotlivých večerníčků a na nejrůznější diskuze. Překvapilo mě, jak negativně občas bývají hodnocené, právě například pro svůj náboženský obsah. Přečtete si tedy, že Broučci jsou například příšerná agitka, nebo jak Česká televize může dopustit, aby si v Chaloupce na vršku děti vyprávěli, že “Jidáš byl zrádce a had, proto jidášky vypadají jako zkroucení hadi.” Takhle to totiž vypadá, když se do pohádek montují dospělí lidé bez dětského naivního pohledu.
Nejsem věřící, ale raději budu své dítě vzdělávat v této rovině, než do něj hustit moderní (genderově a politicky korektní) pohádky. Vždyť je přeci na nás na rodičích, abychom jim vše vysvětlili, případně uvedli na pravou míru, ale nikdy bychom je neměli ochuzovat o kulturně – estetický zážitek a potěšení z klasických českých pohádek.

Mějte se krásně, já jdu Nině vypnout Maxipsa fíka a jdeme ven!