Vytvářejí vzdělávací hračky skutečně vzdělané děti?

81i9go9ju3L._SL1500_-770x513Právě jsem dobalila vánoční dárky pro naší Ninu. Koupili jsme jí boby, velkého plyšového psa a knihu Tři kamarádi – takové příběhy o dvou pejscích a jedné lišce. Věřím, že z toho bude nadšená – boby určitě využijem nejen na horách a už teď nás vidím, jak na nich společně blbneme. Do plyšového psa se určitě zamiluje na první pohled a bude s ním chtít jít hned na štědrý večer spát. Z knížky možná hned nadšená nebude, ale chtěla bych jí začít před spaním konečně pořádně číst, a to se jí většinou líbí. Přesto mě občas nahlodává myšlenka, jestli toho není málo, jestli jí zbytečně neochuzujeme, nebo jestli nebude hloupější než ostatní děti, když ten plyšový pes je úplně obyčejný pes a nevydává žádné zvuky, nevyjadřuje žádné emoce a ta knížka je jen obyčejná knížka s textem a obrázky. 

Navíc když občas slyším ten výčet věcí, co mají pro své děti ostatní maminky, někdy je mi Niny líto. Nebo když jsme u kamarádky na návštěvě a vidím, co má její syn vše za hračky, trochu se stydím, při pomyšlení na ty Niny dvě plastové krabice s hračkama v rohu obýváku. Není to o penězích, klidně bych jí koupila celé hračkářství, kdybych chtěla. Jenže já nechci.

VZDĚLÁME DĚTI PLASTOVÝMI HRAČKAMI?

K napsání tohoto článku mě inspiroval článek úplně jiný, který jsem na internetu dnes četla. Jmenoval se “Hity letošních Vánoc versus co si děti doopravdy přejí”. Zajímalo mě, co se vlastně dnes dětem kupuje, protože v tomhle jsem tak trochu mimo realitu. Hned na začátku článku byl text o tom, že dnes frčí více hračky interaktivní a vzdělávací, než ty obyčejné, protože dnes jsou rodiče zodpovědní a rádi dětem dopřejí něco s přidanou hodnotou.
“Nejnovějším představitelem interaktivní hračky je netopýr Nocto, který má přes 50 funkcí, dokáže tančit na muziku a své pocity dává najevo různou barvou očí a světel na křídlech.”
1330888608-4-noctoNemusím dodávat, že se jedná o kus plastu a ta hračka je příšerně ošklivá. Mimochodem když odbočím, sehnat hezkou hračku je dnes opravdu oříšek! Když jsem sháněla obyčejného plyšového psa, v klasickém hračkářství jsem moc nepochodila, protože všechny plyšové hračky mají buď obří hypnotické oči, hýří alespoň dvaceti odstíny barev, nebo jsou napůl plastové (aby byly trochu interaktivní), takže se s nimi moc nepomazlíte. Myslím, že tyhle odpudivé hračky společně se šílenými animáky v dětech zabíjí jakékoliv estetické cítění, což možná v případě dětí působí jako úsměvné, ale až budou dospělí, tak se to jednou projeví naplno. Svět potom bude plný ošklivých domů, kýčovitých věcí, nevkusného oblečení, příšerných písniček. Protože co jiného může vytvořit člověk, který vyrůstal s takovými hračkami?

Je pes vlastně růžový, nebo hnědý? Sehnat toho napravo je opravdu kumšt, když na vás všude vyskakuje ten nalevo. 

Zpátky k netopýrovi. Netopýr Nocto má přes 50 funkcí, tančí a dává najevo své pocity. Je to interaktivní a vzdělávací hračka. Takových hraček je na trhu tisíce, ne-li miliony. Rodiče se netají tím, že jim ty melodie občas lezou krkem a že jim trochu už vymývají mozek. Že by se to stejné ale mohlo stát dětem, to už nikoho nenapadne. Hlavně, že se na pár minut zabaví, než si máma dodělá důležitou práci. Co je ta hračka vlastně naučí? Že tady je knoflík, který jde zmáčknout a hračka začne svítit? Že tuhle je okénko, které můžete otáčet a hračka podle toho hraje písničky? Bude si dítě myslet, že písnička je to, když hraje zrychlená disko verze O’McDonald had a farm? Bude je ještě někdy bavit stará dobrá Pec nám spadla?

Holčičky budou určitě nadšené, když letos pod stromečkem najdou sady My Fairy Garden, což jsou zdobené květináče, ve kterých si mohou vypěstovat své vlastní rostlinky a sledovat je, jak rostou.” pokračuje článek. Určitě chvályhodný záměr, ale není lepší vzít dcerku ven a společně s ní zasadit květinu do záhonku? Možná si jednou naše děti budou myslet, že květina je ta hračka My Fairy Garden (určitě to budou umět dobře anglicky vyslovit), ale nerozpoznají sedmikrásku od pampelišky.

IMG_4749Adorable blond boy planting seeds and seedlings of tomatoes

↑ Jak si budou děti myslet, že se pěstují květiny? Pomocí plastové sady nalevo? 

 

ČÍM VĚTŠÍ BLAHOBYT, TÍM VÍCE SMUTKU A NESPOKOJENOSTI

Chci tím říct to, že s dobrou myšlenkou co nejvíc obšťastnit děti a vytvořit z nich inteligentní jedince děláme vlastně úplný opak. Sice už jsem vyrůstala v 90.letech, ale nikdy jsem neměla tolik hraček pod stromečkem a takové šílenosti jako tam lze najít dnes. Přesto mám takový pocit, že jsem byla daleko šťastnější, než jsou děti dnes. A také si myslím, že naše maminky byly ještě šťastnější a vůbec nejšťastnější byly naše babičky, nebo prababičky, které dostaly třeba jen dřevěného koníka a balíček čokolády. Děláme naše děti tedy skutečně šťastnější?
A co je vlastně ta inteligence, kterou v dětech chceme za pomocí interaktivních hraček vypěstovat? Budou určitě umět ovládat technické přístroje nebo mluvit anglicky, což je určitě důležité. Rychlost, hluk a pestrobarevnost hraček v nich ale možná zasadí semínko hyperaktivity, špatného estetického cítění, neschopnosti bavit se nad obyčejnými věcmi, radovat se z obyčejné písně. Obávám se, že dorůstající generace dětí nebude umět rozlišit druhy stromů, květin, nebude umět rozdělat oheň, nepoznají národní písně, nebudou tušit, odkud se bere jídlo, co mají na talíři, a že se dá zabavit i jinak než s tabletem nebo jídlem. Nevylezou na strom, protože na to nebudou mít svaly, nezaskáčou si panáka, protože nebudou vědět, jak se skáče na jedné noze. Oni bohužel ani nepochopí, proč by toho panáka měly vlastně skákat. Co je na tom zábavného? Zní to možná zatím neuvěřitelně, ale věřte nebo ne, blížíme se tam. A i když to zní šíleně, pevně věřím, že tahle cesta začíná šílenými interaktivními hračkami, dětskými ohrádkami, navštěvováním dětských heren a zábavních parků místo obyčejného pobytu venku.

Schválně si zkuste vybavit tu nejkrásnější vzpomínku z dětství. Je to ta, jak sedíte u aktivního stolečku Fisher price, koukáte přitom na Garfielda, zatímco máma za vámi v lepším případě žehlí, v tom horším kouká do mobilu? Nebo je to ta vzpomínka, ve které s tátou sáňkujete na kopci za vesnicí, jste promrzlí až za ušima, ale vám to vůbec nevadí, protože přijdete domů a máma vám uvaří teplý čaj…?
Dětem možná stačí ke štěstí méně, než si myslíme. Možná jen mámina pozornost a dostatek volnosti.

VŽDYŤ SE ALE PŘECI DĚTEM TOLIK VĚNUJEME…

Zní to celé jako paradox, když řeknu, že nikdy se matky svým dětem vlastně nevěnovaly tolik, jako dnes. Jezdíme s dětmi na kroužky, do dětských heren, kupujeme jim hry a učíme je házet kostičky do těch správných dírek. Jenže já si čím dál tím víc myslím, že tohle děti nepotřebují. Že jim stačí, když jste poblíž a oni vás mohou pozorovat a napodobovat. Jenže to jde těžko dělat v dnešní době, když maminky (omlouvám se všem!) toho vlastně na práci tolik nemají. Prádlo vypere pračka, nádobí umyje myčka, jídlo si všechno přivezeme z obchodu, topení samo hřeje, pleny se vyhodí do koše, … Neříkám, že za tyto výhody moderní doby nejsem ráda, ale mrzí mě, že to pro děti bude jednou samozřejmost, a že se nemohou učit při pozorování skutečných činností: pěstování zeleniny, sklízení zeleniny, máchání a sušení prádla na slunci, rozdělávání ohně v kamnech, sekání trávy, dojení krávy, zabíjení slepice… to všechno jsou činnosti, které naplňovaly dny našich prababiček. Možná neměly čas na to, aby seděly celé odpoledne se svým synkem na zemi, stavěly si věž z kostek, a učili podle knížky, že kráva dělá “bů” (což nebylo potřeba, když skutečná kráva stála vzadu v chlívě), ale vždy měly své dítě při sobě – v šátku na zádech, plazící pod nohama, sedící na zemi u pole, kterak zaujatě pozoruje rodiče při práci. I tohle má své mouchy, dnes zase dáváme dětem veškerou lásku, péči a pozornost, ale nedáváme jim šanci učit se pozorováním jednoduchých lidských činností. Nebo si alespoň myslíme, že to vynahradí kupa plastových interaktivních hraček.

Možná si teď myslíte “Ta je nějaká chytrá, určitě je to jedna z těch matek, co utrácí všechny peníze za hračky Montessori.” Nemáme doma ani jednu 🙂 Nebo možná ano, ale nevíme o tom. Montessori přístup je zase druhý extrém, s kterým sice v zásadě souhlasím a hračky vytváří určitě krásné, ale v podstatě je to jen business založený na něčem, co by mělo být přírozené a naprosto zadarmo. Vyjděte se svými dětmi ven na bezpečné místo, dejte jim volnost a oni najdou montessori hračku za prvním rohem na zemi. A zadarmo.

Dnešních dětí je mi líto. Přestože (nebo možná právě protože) vyrůstají v blahobytu a přepychu, nedokážou být šťastné. A tím štěstím myslím to, když máte pocit, že se vám samým blahem rozskočí srdce, protože venku sněží. Nebo když babička udělá v neděli palačinky a vy si na ně můžete namazat tak velkou vrstvu marmelády, jakou budete chtít. Když vás ale rodiče celý rok zahrnují hračkami a přepychem, těžko můžete mít z takových věcí radost.

Abych se vrátila k článku, který jsem četla… ten se totiž jmenoval “Hity letošních Vánoc versus co si děti doopravdy přejí”. Redaktor totiž nakonec navštívil mateřskou školku a zeptal se dětí, co si skutečně přejí pod stromeček. Jejich odpověď asi shrnuje vše:

“Chlapci si nejčastěji přáli auto na ovládání, holčičky tradičně panenky.”

 Je to tak jednoduché.