Proč jsme v naší rodině odkázáni k dietám?

7034130-cupcake-cream-chocolate-cookies-dessert-sweets-coffee-cupCelý život nad tím přemýšlím a konečně to vím! Nejsme žádná obézní rodina, ale každá žena u nás se vždy alespoň trochu trápila přebytečnými kily – babička, máma, teta, já, dokonce teď už i moje malá sestřenice. Přitom jsme se svými kily vždy poctivě bojovali, já se také vlastně zhruba posledních deset let nesnažím o nic jiného, než zhubnout. Bohužel se to ale nedaří, přestože se zdá, že dělám vše správně – sportuji a jím tak zdravě jako nikdy předtím. Teď jsem tomu ale přišla na kloub.

Můžou za to geny! Ale ještě předtím, než s posměškem a nesouhlasem zavřete tuto stránku, čtěte dál! Můžou za to totiž geny, které si mezi sebou naše rodina předává, a to jsou geny lásky k jídlu. Ještě to ale musím upřesnit (protože na lásce k jídlu není nic špatného):

je to vlastnost předávat si lásku mezi sebou prostřednictvím jídla.

K velkému zlomu u mě došlo ve chvíli, kdy moje dcera začala jíst normální jídlo. Byla jsem přesvědčená, že jí chci dopřát to nejlepší a nejzdravější, žádné sladkosti, cukry, “vycpávková” jídla proti nudě a podobně, protože moderní doba je tomu nakloněna. Ale u nás v rodině jsem narazila. Neustále jí totiž někdo něco podstrkuje a na něco dobrého láká. Sotva se otočím, malá Nina něco cumlá v puse. Na větu “Ona určitě hlad nemá, protože teď jedla” moje babička odpovídá: ,,Tak se podívej, jak smutně kouká na to jídlo, já jí dám alespoň rohlík!” Potom mi došlo, že se to takhle zřejmě u nás doma praktikovalo vždy a díky (nebo vlastně spíš kvůli) tomu jsme všichni závislí na jídle. A to doslova. Když mě tohle napadlo, začala jsem si to uvědomovat čím dál tím víc. Všechny ty rodinné sešlosti v neděli odpoledne, stoly plné jídla, neustálé uzobování, oslavy narozenin… Vždy pro nás bylo absolutně nepředstavitelné, že bychom se sešli u stolu, kde by nic nebylo. Patrně bychom se nudili? Děti by neměly co dělat? Zlobily by? Kdybych babičce řekla, že si tu buchtu nedám, bude jí to líto. Když jí rovnou řeknu, že nic péct nemusí, stejně to nedodrží – měla by pocit, že nás nemůže dostatečně uctít. 

stolečku, prostři se!

Je to stejně zvláštní zvyk několikrát týdně péct sladké “ke kávě”. Připadá mi, že to některé ženy považují za svou povinnost. Moje babička dokáže vyšvihnout prakticky cokoliv z čehokoliv za rekordně krátkou dobu, jen aby nás všechny mohla pohostit. Nemůžeme jí to vyčítat, je to totiž její způsob projevu lásky. A takhle to u nás v rodině funguje. Proto já vím, že můj hlavní problém je neschopnost tomuto jídlu odolat. Neumím si zkrátka nedat, když mi někdo nabízí. A také nevím, kdy mám skončit. Na druhou stranu se ale snažím s váhou bojovat, takže jsem se naštěstí neprojedla do obřích rozměrů, mám pouze nějakých těch pár kilo navíc. Ty jsou důsledkem našich rodinných stravovacích návyků a já doufám, že se mi to podaří konečně prolomit. Je ale vidět, že moje tělo má zkrátka paměť, a jen tak se obelstít nedá.

Rodinný jídelní stůj je zřejmě tedy něco, co se dědí generacemi. Čím plnější je, tím lepší nálada okolo stolu panuje. Co na něm vidíme, budeme jednou předkládat i na stůl našich dětí, ti potom na stůl našich vnoučat. 

láska k jídlu má mnoho podob…

Možná tento článek vyzní jako házení viny na druhé – je pravda, že si za svá kila může každý sám. Vždyť já sama bych měla mít vůli a prostě tohle všechno nejíst. Teď ale vím, že nejvíc stravovacích návyků vzniká v prvních měsících a letech života. Už tehdy se zrodila moje závislost na jídle a láska k jídlu.

Láska k jídlu má ovšem mnoho podob. Jídlo můžete uctívat, vážit si ho, mazlit se s každou surovinou, která vám projde rukama, milovat to, co z nich nakonec vykouzlíte, a to všechno s láskou sníst. ↓meal-time-1

Jídlo ale můžete také milovat jako drogu. Musíte ho mít a je jedno co, kdy a jak. Zdravé, nezdravé, po obědě, večer nebo v noci. Při každém soustu prožíváte extázi, ale po vystřízlivění výčitky. V prvním případě zaháníte jídlem hlad, v druhém případě zaháníte jídlem nudu. ↓food-1414821106-crop_desktop

na jídle závisí naše existence. ale nic víc, nic míň.

Proto pevně stojím za tím, že všechny naše problémy s váhou nesouvisí ani tak s množstvím a obsahem, jako spíš se vztahem k jídlu. Já, jako závislá na jídle, jsem z něj měla vždy výčitky. Existovaly pro mě dvě možnosti – nezřízeně se přejíst nezdravým jídlem, nebo jíst hodně málo a neustále se hlídat a omezovat. Teď vím, že tímto stylem nikdy nezhubnu. S nepřítelem se totiž strašně špatně bojuje. Udělejme si z jídla tedy přítele! Objevme suroviny v jejich základní podstatě, suroviny čisté a přitom zdravé a chutné. Co chutné, ony jsou vynikající! Rozlišujme, co je k jídlu, a co je jen náhražka. Až na to totiž přijdete, nikdy už tyto náhražky konzumovat nebudete. Ne proto, že si to zakážete, ale proto, že vás to vlastně ani nenapadne.

Abych to tedy shrnula, moje problémy s oplácanou postavou a neschopností těchto pár kil zhubnout souvisí s rodinnými návyky. Souvisí s vírou, že jídlo vyřeší všechno – zažene nudu, zabaví děti, zlepší náladu, projeví lásku k ostatním. Je skutečně těžké popsat to, k jaké změně v mojí hlavě teď došlo… zaprvé připuštění, že jídlo není všechno, že se z něj dělá víc, než je. Naproti tomu je to ovšem naše obživa. Závisí na něm naše existence. Ale nic víc, nic míň.