Jsem nesportovní typ.

kozaDěti na základní škole se většinou rozdělují na ty, co mají jedničku z výtvarné výchovy, a na ty, co vynikají v tělocviku. V každé třídě je samozřejmě pár výjimek – tedy děti, které ovládají úplně vše a s největší pravděpodobností to dotáhnou hodně vysoko, a děti, které se zatím nenašly ani v jednom. Na pomyslné křivce ovšem ty první dvě skupiny zabírají největší místo. 

Já měla z tělocviku noční můry. Pozor, nechci říct, že bych byla líné dítě – takový výraz dříve snad ani neexistoval. Normálně jsem jako všechny ostatní děti po škole hodila batoh za dveře, šla běhat ven, a vrátila se až se rozsvítily lampy. Ale z tělocviku jsem měla noční můry. A noční můry z tělocviku rovná se nesportovní typ. 

Řeknu vám proč. Neuměla jsem udělat výmyk na hrazdě, bála jsem se, že se v tom nejhorším momentu pustím a spadnu na záda. Zrovna tak jsem trpěla při všech stojkách, hvězdách a kotoulech vzad. Zajímavé ale je, že ve volném čase na hřišti nebo trávě mi nic z toho problém nedělalo.
Při vybíjené jsem se zase bála míče. Zní to směšně, ale představa, že to do mě z plna napálí míčem ten nejsilnější kluk ve třídě, se mi prostě nelíbila. A o nějakém fotbalu, florbalu, nebo basketbalu ani nemluvím.
Měla jsem třeba ráda plavání, celkem i běhání na venkovním hřišti… Ale co je to malé holce platné, po tom všem výše popsaném. Cejch nesportovní typ se se mnou táhl celou základní školu. Projevuje se to tak, že při výběru do dvou družstev jednotlivými kapitány zůstáváte jako poslední nerozřazená. A že prostě nenávidíte tělocvik ještě na střední škole a tak se to táhne dál a dál…

Je nám ale samozřejmě všem jasné, že hýbat se člověk musí, a že sport člověka šlechtí. Bohužel ale role tělocvikáře na základní škole (alespoň za mých dětských let) absolutně neplnila svou funkci. Místo toho, aby takový učitel objevil alespoň špetku nadšení pro pohyb u všech dětí a pokusil se ho rozvíjet, u poloviny ho absolutně zadupal několik metrů pod zem. Proto dnes často potkávám ženy (a samozřejmě také muže, ale ženy z nějaké důvodu převažují), které naposledy zažily pohybovou aktivitu na základní škole právě v hodinách tělocviku. Je to na nich bohužel i vidět – mají lehkou či větší nadváhu, zkrácené svaly, bolavá záda, utrápený výraz a vůbec se nevyznají ve svém těle. Vlastně jsem také taková byla, naštěstí jsem si to uvědomila poměrně brzo a snažila se vše zvrátit. Nezačala jsem z ničeho nic hrát ženský fotbal, ale vrátila jsem se k tomu, co mě vždycky bavilo – začala jsem pravidelně plavat a běhat. Pak jsem objevila jógu a kruh se uzavřel. Nejsem žádná atletka, ale pohyb si užívám. Sama pro sebe… nechci překonávat žádné hranice, nechci nad nikým vítězit a nesleduji sport v televizi. Ovšem kdybych uvěřila všem těm pohledům a řečem na základní škole, tak dneska sedím doma s nadváhou a žiji pravděpodobně úplně jiný život.

Proto bych chtěla vám všem, co se v článku alespoň trochu našli, dodat trochu odvahy. Nezáleží na tom, co vám kdo kdy řekl. Možná v sobě toho ducha nenajdete, ale třeba taky ano. A možná budete překvapeni, co všechno tam hluboko “pod zemí” najdete, protože se to zdaleka netýká jen sportu…

Jsem nesportovní typ.

5 thoughts on “Jsem nesportovní typ.

  1. Moniie says:

    No tak v tomhle máte docela pravdu. Bohužel i já jsem tohle zažila na základní škole. Měla jsem strach a tělák byl pro mě noční můra. Bohužel jsem měla velmi špatného učitele, který by místo toho, aby mě podpořil a pomohl mi se zbavit strachu, tak na mě křičel, že ten koutoul musím udělat, protože to udělali všichni tak já nemám být líná. I když tenkrát o lenost vůbec nešlo. Takže jsem několik let před tělákem brečela. Brala jsem to jako nutné zlo, jako 45 minut, který musím 2x týdně přežít. A až teď ve 22 letech jsem se rozhodla se tomu postavit, ale upřímně hlavně jsem si to musela v hlavě srovnat, že nemusím mít strach, začala jsem cvičit doma, takže se nemusím před nikým stydět a ani se srovnávat. A i když se pořád kotoulům vyhýbám, tak mám za sebe radost, že si na cvičení vždycky tu hodinu najdu a i když zatím nemám míry modelky, cítím se dobře a to je to hlavní. 🙂

    Like

  2. Míša says:

    Jako bych se právě vrátila na ZŠ… Tentýž scénář. U mě šlo teda spíš o strach ze zesměšnění před spolužáky. Koza byla mou noční můrou, hrazda i kotouly mi kupodivu šly bez problému 🙂 Naštěstí jsem si to taky brzo v hlavě srovnala a jsem za to ráda. Dnes zkouším všechny možné druhy sportu a nepravidelně pravidelně běhám 🙂

    Like

  3. Páni, vy mi mluvíte z duše! Další moje noční můra byla, že se prostě strašně zesměšním.. Jako malá jsem s mámou strašně ráda chodila cvičit (takové to cvičení pro matky s dětmi)… No a přišla základka… A pápá tělocviku. Proto jsem teď radši omluvená po zbytek střední, ale miluju jógu ve vašem podání :3

    Like

  4. Zuzana says:

    To rozdelenie detí na dve skupiny je úplne presné.
    Moja dcéra mala vždy stres z vybíjanej, ale z výtvarnej vyhrávala všetky súťaže.
    Naopak, syn je ochotný chodiť do školy len kvôli telocviku….to jediné ho tam baví 🙂

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s