Jsem nesportovní typ.

kozaDěti na základní škole se většinou rozdělují na ty, co mají jedničku z výtvarné výchovy, a na ty, co vynikají v tělocviku. V každé třídě je samozřejmě pár výjimek – tedy děti, které ovládají úplně vše a s největší pravděpodobností to dotáhnou hodně vysoko, a děti, které se zatím nenašly ani v jednom. Na pomyslné křivce ovšem ty první dvě skupiny zabírají největší místo. 

Já měla z tělocviku noční můry. Pozor, nechci říct, že bych byla líné dítě – takový výraz dříve snad ani neexistoval. Normálně jsem jako všechny ostatní děti po škole hodila batoh za dveře, šla běhat ven, a vrátila se až se rozsvítily lampy. Ale z tělocviku jsem měla noční můry. A noční můry z tělocviku rovná se nesportovní typ. 

Řeknu vám proč. Neuměla jsem udělat výmyk na hrazdě, bála jsem se, že se v tom nejhorším momentu pustím a spadnu na záda. Zrovna tak jsem trpěla při všech stojkách, hvězdách a kotoulech vzad. Zajímavé ale je, že ve volném čase na hřišti nebo trávě mi nic z toho problém nedělalo.
Při vybíjené jsem se zase bála míče. Zní to směšně, ale představa, že to do mě z plna napálí míčem ten nejsilnější kluk ve třídě, se mi prostě nelíbila. A o nějakém fotbalu, florbalu, nebo basketbalu ani nemluvím.
Měla jsem třeba ráda plavání, celkem i běhání na venkovním hřišti… Ale co je to malé holce platné, po tom všem výše popsaném. Cejch nesportovní typ se se mnou táhl celou základní školu. Projevuje se to tak, že při výběru do dvou družstev jednotlivými kapitány zůstáváte jako poslední nerozřazená. A že prostě nenávidíte tělocvik ještě na střední škole a tak se to táhne dál a dál…

Je nám ale samozřejmě všem jasné, že hýbat se člověk musí, a že sport člověka šlechtí. Bohužel ale role tělocvikáře na základní škole (alespoň za mých dětských let) absolutně neplnila svou funkci. Místo toho, aby takový učitel objevil alespoň špetku nadšení pro pohyb u všech dětí a pokusil se ho rozvíjet, u poloviny ho absolutně zadupal několik metrů pod zem. Proto dnes často potkávám ženy (a samozřejmě také muže, ale ženy z nějaké důvodu převažují), které naposledy zažily pohybovou aktivitu na základní škole právě v hodinách tělocviku. Je to na nich bohužel i vidět – mají lehkou či větší nadváhu, zkrácené svaly, bolavá záda, utrápený výraz a vůbec se nevyznají ve svém těle. Vlastně jsem také taková byla, naštěstí jsem si to uvědomila poměrně brzo a snažila se vše zvrátit. Nezačala jsem z ničeho nic hrát ženský fotbal, ale vrátila jsem se k tomu, co mě vždycky bavilo – začala jsem pravidelně plavat a běhat. Pak jsem objevila jógu a kruh se uzavřel. Nejsem žádná atletka, ale pohyb si užívám. Sama pro sebe… nechci překonávat žádné hranice, nechci nad nikým vítězit a nesleduji sport v televizi. Ovšem kdybych uvěřila všem těm pohledům a řečem na základní škole, tak dneska sedím doma s nadváhou a žiji pravděpodobně úplně jiný život.

Proto bych chtěla vám všem, co se v článku alespoň trochu našli, dodat trochu odvahy. Nezáleží na tom, co vám kdo kdy řekl. Možná v sobě toho ducha nenajdete, ale třeba taky ano. A možná budete překvapeni, co všechno tam hluboko “pod zemí” najdete, protože se to zdaleka netýká jen sportu…